spájame ľudí, ktorí menia svet
Publicistika
aktuálne  |  fórum  |  kalendár  |  adresár  |  inzeráty  |  poznámkový blok  |  fotoblokkampane!
Popírání klimatických změn je zločinem proti lidskosti
2.8.2007 | Jan Beránek |

Minulou sobotu, kdy probíhal megakoncert Live Earth, jsem připravoval na téma klimatických změn a rozvojových zemí text do ročenky kampaně Česko proti chudobě. Když jsem procházel nejnovější zprávy klimatologů, rozvojových agentur i vojenských stratégů, laciné a vědomé popírání klimatických změn se mi začalo jevit jako zločin proti lidskosti.


Klimatické změny nastávají a ohrožují lidstvo víc, než se dosud předpokládalo. To je závěr letošního shrnutí, které zveřejnil Mezivládní panel o klimatických změnách (IPCC). Více než tisícovka zúčastněných klimatologů a dalších expertů navíc potvrdila, že změny klimatu jsou opravdu způsobeny lidskou činností.

Předpovědět konkrétní dopady klimatických změn není snadné, nicméně panuje veliká shoda v tom, že v polovině století můžeme očekávat výrazný úbytek vody v teplých podnebných pásech: blíže k pólům, kde roční dešťové srážky přibudou, hrozí sucha střídaná s častějšími prudkými dešti a povodněmi. V krátkodobém výhledu zvýšený výskyt záplav a dlouhodobě nedostatek vody se očekává v důsledku tání ledovců ve vysokohorských oblastech, jako jsou Himaláje nebo Kilimandžáro.

Pozvolný úbytek ledové pokrývky v polárních oblastech má zvednout hladiny oceánů o 20 až 60 centimetrů už v tomto století. To by připravilo o obydlí a živobytí víc než sto milionů lidí. Některé studie a pozorování v posledních letech ale upozorňují na riziko náhlého rozpadu polárního ledového příkrovu, což by mohlo ještě za našeho života zvednout hladiny oceánů desetkrát víc.

Je totiž potřeba připomenout, že IPCC pracuje na základě odborného konsensu. Jeho výstupy tak představují konzervativní prognózy – minimum, na kterém se experti díky už dnes dostatečné průkaznosti shodnou. Existuje přitom řada vědeckou obcí sledovaných hypotéz, které předpovídají výrazně rychlejší změny a drastičtější dopady proměny klimatu. Je přitom znepokojivé, že nárůst koncentrace skleníkových plynů i rozsah pozorovaných změn po roce 2000 probíhá spíše podle těch horších scénářů. Proto lze také sledovat, že každá nová prognóza IPPC (jsou publikovány vždy po několika letech) přináší chmurnější obrázek, než byl v té předchozí.


Nejzranitelnější jsou hlavně chudé státy


Zatímco klimatické změny jsou v rozhodující míře způsobeny skleníkovými plyny, které vypouštějí průmyslové bohaté státy, jejich dopad nejhůře pocítí lidé žijící v chudých zemích v Africe, Asii a Latinské Americe. Těm hrozí, že budou hlavními oběťmi, a to ze dvou důvodů. Jednak jsou to právě tropické a subtropické oblasti, které nejhůře zasáhne úbytek srážek a obdělávatelné půdy. Druhým důvodem je fakt, že tamní obyvatelé kvůli extrémní chudobě a vysoké závislosti na místních zdrojích potravin mají omezené (nebo vůbec žádné) možnosti tyto dopady zmírnit a přizpůsobit se novým podmínkám, o přestěhování se příznivějších oblastí do nemluvě. Jak doslova uvádí letošní zpráva IPCC: „Zranitelné mohou být především chudé komunity, zejména ty, které sídlí ve vysoce rizikových oblastech. Vesměs mívají menší schopnost se přizpůsobit a jsou více závislé na zdrojích citlivých na působení klimatu, jako jsou místní zdroje vody a potravin.“

Statistika Červeného kříže jasně ukazuje rostoucí trend katastrof spojených s počasím za posledních 40 let a Britské ministerstvo pro mezinárodní rozvoj upozorňuje, že už dnes nastává 97 % všech úmrtí způsobených přírodními katastrofami právě v rozvojových zemích. V listopadu 2005 zveřejnil časopis Nature studii odhadující počet takových úmrtí v roce 2000 na základě statistik Světové zdravotnické organizace. Výsledek je vidět na mapě a potvrzuje hypotézu, že úplně nejhůře na tom budou lidé žijící v Africe (zejména subsaharské), následováni obyvateli Asie a Latinské Ameriky.

Ilustrativní ukázkou toho, co lze stále častěji očekávat, je velké sucho ve východní Africe v letech 2005 a 2006, které přímo ohrozilo 11 milionů lidí – tedy počet obyvatel srovnatelný s celou Českou republikou – v Etiopii, Súdánu, Somálsku a Keni. Mezivládní panel o klimatických změnách uvádí, že do roku 2020 bude v Africe vystaveno nedostatku vody 75 až 250 miliónů lidí a že zemědělské výnosy v některých oblastech klesnou na polovinu, stejně jako se zhorší i podmínky pro místní rybolov. Podle odhadu, který zveřejnila rozvojová organizace Christian Aid, může jen v subsaharské Africe v přímém důsledku změn klimatu zemřít během tohoto století 185 milionů lidí.

Důvodem není jen nedostatek potravy a pitné vody, ale také konflikty o jejich mizející zdroje. Tradiční napětí a spory mezi jednotlivými kmeny se v takovém případě může snadno proměnit ve vyhlazovací občanskou válku, jak jsme již několikrát zažili, například v Darfúru. Hrozí ovšem i mezinárodní konflikty a další eskalace terorismu, které se mohou stát hrozbou i pro bohaté státy. Upozorňuje na to například velice zajímavá zpráva „Národní bezpečnost a hrozba klimatických změn“, kterou v dubnu 2007 publikoval tucet bývalých amerických generálů a důstojníků.

Dá se čekat, že nejhoršímu budou vystaveni také lidé v Bangladéši. Tuto nížinu ohrožuje z jedné strany voda z rychle tajících ledovců v Himalájích, z druhé strany stoupající hladina moře, a z nebe potom častější a ničivější hurikány. Už během povodní v roce 2004 tam bylo poničeno 80 % úrody a 30 milionů lidí ztratilo domovy.

Organizace Christian Aid uvádí, že do roku 2050 se bude muset vinou klimatických změn přesídlit více než miliarda lidí, z toho pětina se stane uprchlíky, kteří budou muset hledat azyl za hranicemi své vlasti. Studie univerzity v Hamburku, kterou v červnu zveřejnila německá kancelář Greenpeace, odhaduje počet takových uprchlíků na 200 milionů už v roce 2040. Humanitární a další organizace proto v posledních letech prosazují, aby OSN zavedlo a jednotlivé státy oficiálně uznaly nový statut klimatických utečenců (climate refugee).


Na vině i na tahu jsou bohaté země

Problém globálního oteplování se sice dostal do oficiální agendy OSN už v roce 1992, ale během uplynulých patnácti let se nepodařilo hrozící trendy ani zpomalit, natož pak obrátit: zatímco v 90. letech rostla atmosférická koncentrace CO2 v průměru o 1,1 % ročně, mezi roky 2000 a 2004 se zvyšovala třikrát rychlejším tempem.

Kjótský protokol sice zavazuje část průmyslových států snížit emise skleníkových plynů do roku 2012 v průměru o 5,2 % oproti stavu v roce 1990, ale v důsledku mnoha kompromisů obsahuje četné díry a nedostatky, kvůli kterým by i při jeho naplnění bylo reálné snížení emisí výrazně nižší.

Vedle této nedůslednosti je hlavním problémem stávajících dohod to, že nezahrnují dva největší znečišťovatele: USA a Čínu. Oba státy přitom svoji neochotu podřídit se závazkům omlouvají vytáčkami, že přece nebudou snižovat emise, když ten druhý je také nesnižuje. Politikům, kteří se odmítají dohodnout na snižování emisí a ukazují přitom prstem na průmyslovou expanzi v Číně, přišla určitě vhod zpráva, kterou letos v červnu zveřejnila Nizozemská agentura pro životní prostředí. Analyzovala nejnovější data a došla k závěru, že se Čína v absolutním objemu škodlivých emisí stala největším znečišťovatelem už v roce 2006, ačkoliv se dosud mělo za to, že Spojené státy předstihne až v příštím desetiletí.

Na tomto pochybném závodu lze ovšem vedle oboustranné licoměrnosti dobře ilustrovat také rozdílnou pozici průmyslových a rozvojových zemí. Větší hanba totiž leží nezpochybnitelně na Spojených státech. Nejenže jako největší ekonomika světa mají mnohem lepší možnosti podniknout potřebná opatření, ale především je jejich vina na zvýšené koncentraci CO2 v atmosféře výrazně větší. Odhaduje se, že od roku 1900 vypustili Američané do atmosféry celkem 326 miliard tun oxidu uhličitého, zatímco všichni Číňané asi 100 miliard tun.

Je také potřeba si uvědomit, že prudce rostoucí objem skleníkových emisí v Číně jde z velké části na vrub obyvatelům bohatých zemí. Vždyť kolik výrobků, které dnes zvyšují náš blahobyt, je dovezeno z čínských továren a přispívá tak k zátěži, kterou pokrytecky přičítáme nikoliv sobě, ale Číně! Také mezinárodní rozvojové banky dodnes půjčují v oblasti energetiky především na výstavbu uhelných elektráren, ropovodů a na další projekty vedoucí k vyššímu spalování fosilních paliv.

Z hlediska spravedlnosti, jakož i nutnosti a možnosti razantně snížit emise, je nejvýmluvnějším ukazatelem objem vypouštěných skleníkových plynů na osobu: zatímco jeden Američan vypustí do atmosféry 19 tun CO2 ročně, na Číňana připadají asi 3 tuny CO2. V tomto ohledu je nutné upozornit i na fakt, že Češi patří mezi největší světové hříšníky – na každého z nás připadá 12 tun CO2, zatímco průměr EU činí 8,5 tuny. Uveďme ještě, že na jednoho Inda připadne 1 tuna a že obyvatelé třiceti nejchudších afrických zemí přispívají ke znečištění méně než 0,1 tuny CO2 ročně.

Je ale nepochybné, že účinná opatření jsou potřebná všude. Vědci se dnes shodují na tom, že abychom zabránili katastrofálním a nevratným změnám v planetárním měřítku, je třeba udržet průměrné oteplení pod dvěma stupni Celsia. To podle současných modelů znamená zastavit růst emisí v nejbližších deseti letech a do roku 2050 je pak celosvětově snížit alespoň na polovinu.

Je proto nezbytné, aby představitelé bohatých zemí přestali váhat a mluvit do větru, ale okamžitě přistoupili k razantním opatřením. Na mezinárodní úrovni je třeba přijmout dohodu, která naváže na Kjótský protokol a uloží většině zemí – tentokrát už i těm větším rozvojovým – závazné a vymahatelné cíle, jejichž naplnění povede ke zmíněné stabilizace a následnému snížení globálních skleníkových emisí.

O to, jak která země k záchraně klimatu přispěje, se určitě ještě povedou spory. Z hlediska legitimity a spravedlivosti celosvětové dohody je však třeba do národních cílů promítnout historickou zátěž i aktuální situaci tamních obyvatel. Lze například snadno odvodit, že za čtyřicet let by roční emise na osobu žijící na naší planetě neměly překročit 1,5 tuny CO2. To například pro Českou republiku znamená snížit emise o téměř 90 %. Bohužel se zatím nezdá, že by kterýkoliv náš politický představitel byl schopen se tomuto životně důležitému imperativu postavit čelem a předložit veřejnosti vizi, jak a proč je toho třeba dosáhnout.


Hrozby slepých uliček

Díky mnohaletému úsilí ekologických iniciativ, vědců a v poslední době také rozvojových organizací se klimatické změny stávají klíčovým tématem mezinárodní politiky. Také průmyslové korporace, které se nejprve snažily zpochybnit samotný fenomén a posléze jeho souvislost s lidskou činností (do této fáze nyní opožděně přešel Václav Klaus), byly nuceny problém i nezbytnost nějakého řešení připustit.

Změnit během jedné generace současné hospodářství tak, aby mělo prakticky nulové emise uhlíku, se ovšem neobejde bez zásadních proměn v ekonomice i ve společnosti. Je to výzva svým rozsahem skutečně revoluční, proto nevyčítejme jen českým politikům, že k takovému úkolu nemají chuť, odvahu a často ani dispozice. Většina státníků i zástupců průmyslu přichází s opatřeními jen velmi váhavě a volí taková, která by pokud možno neměla výraznější dopad na zaběhnutý systém a náš životní styl.

Bohužel hrozí, že nás ukolébají a zavedou ještě hlouběji do slepé uličky – a to ve chvíli, kdy je nezbytné každou jednu korunu a každý jeden den využít k tomu, abychom začali obracet smrtonosný kurz. Mezi falešnými řešeními, která sice nyní nebolí, ale dříve nebo později se ukáže, že z různých důvodů selhala, je přechod automobilů na vodík nebo biopaliva (i když ty jsou v místním měřítku určitou alternativou), „čisté uhlí“ a pumpování CO2 ze spalin do podzemí nebo jaderná energetika.

Každé z těchto témat by vydalo nejméně na samostatný článek, věnujme se proto jen krátce jednomu za všechny: jaderným elektrárnám. Ty jsou nám opět nabízeny jako atraktivní menší zlo, protože vyrábějí energii, aniž by vypouštěly skleníkové plyny. Ve skutečnosti sice kvůli energeticky vysoce náročné těžbě uranu a výrobě paliva i jaderná elektřina zatěžuje klima, nicméně hlavní problém je jinde. Jaderné elektrárny dnes vyrábějí celosvětově 16,5 % elektřiny, což představuje asi jen 5 % celkové spotřeby energie. Kdybychom chtěli pomocí reaktorů výrazněji snížit emise ze spalování uhlí, musel by se jejich počet několikanásobně zvýšit. Přitom už i čtyři stovky jaderných bloků, které jsou v provozu dnes, představují značné problémy spojené s ubývajícími zásobami uranu, s rizikem těžké havárie a zamoření rozsáhlých území, s možností teroristického útoku a s narůstajícím množstvím vysoce radioaktivních odpadů, které zůstane životu nebezpečné statisíce let a pro jehož bezpečnou izolaci neexistuje řešení.

Vzhledem k tomu, že emise je třeba razantně snížit během nejbližších dvou či tří desetiletí, museli bychom okamžitě začít stavět nové reaktory tempem jednoho velkého bloku každý týden. To je technicky těžko představitelné a ekonomicky skoro neuskutečnitelné, protože jaderné elektrárny představují z hlediska počáteční investice zdaleka nejdražší zdroj (jenom výstavba jednoho velkého bloku stojí 3 až 5 miliard Euro).

Masivní rozšíření jaderné energetiky by ale nejen pohltilo velkou část omezených finančních i technologických kapacit, ale zásadním způsobem by podkopalo světovou bezpečnost. O přístup k jaderným technologiím projevuje nově zájem řada států, jejichž pouhý výčet (v přehledu World Nuclear Association z června 2007) nahání hrůzu: Bělorusko, Turecko, Írán, Saudská Arábie, Izrael, Sýrie, Jordánsko, Egypt, Tunisko, Libye, Alžírsko, Maroko, Nigérie, Ghana, Namíbie, Azerbajdžán, Gruzie, Kazachstán, Chile, Venezuela, Bangladéš, Indonésie, Vietnam, Thajsko, Malajsie a Jemen.

Nejde jen o to, že provozovat bezpečně jaderný reaktor stěží zvládají operátoři i v tak disciplinovaných zemích, jako je Japonsko. Především je potíž v tom, že jaderné technologie a materiály, které slouží k výrobě energie, lze velmi snadno a rychle použít i k vojenským účelům, ať už z rozhodnutí vládců daného státu nebo i menší organizovanou a odhodlanou skupinou. Už dnes zažíváme jadernou krizi v Severní Koreji nebo Íránu, v minulosti tímto způsobem získal přístup k jaderným zbraním Pákistán, Indie, Izrael a Jihoafrická republika. Je nepředstavitelné, že by se podařilo předejít podobnému zneužití v případě masivního rozšíření jaderné energetiky do celé řady nestabilních zemí. A to opomíjíme otázky, jak by se naložilo s jadernými odpady a kde by se vůbec získal uran, který v reaktorech slouží jako palivo.


Řešení pro všechny: efektivita a obnovitelné zdroje

Přitom je záchrana klimatu zvladatelná s již dnes ověřenými a komerčně dostupnými technologiemi: klíčem je snížení spotřeby a přechod na obnovitelné zdroje energie. To jsou navíc opatření, které si mohou dovolit bez vedlejších rizik i chudé státy.

Scénářů, které dokládají uskutečnitelnost (technickou i ekonomickou) přechodu na obnovitelné zdroje při výrazném zvýšení energetické efektivity, existuje několik. Mezi ty nejlépe propracované patří studie „Energy [R]evolution“ publikovaná organizací Greenpeace. Zpracoval ji německý Ústav systémových a technologických analýz při Německém centru letectví a kosmonautiky (DLR) a zabývá se podrobnou analýzou nejen jednotlivých regionů a tamního potenciálu, ale i výší potřebných investic. Ukazuje, že snížení globálních emisí skleníkových plynů do roku 2050 na polovinu je nejen uskutečnitelné a ve výsledku a finančně výhodné, ale že je to také cesta k tomu, aby i chudí lidé v rozvojových zemích získali přístup k domácím, stabilním a dlouhodobě udržitelným zdrojům energie.




POZNÁMKY / vaše reakcie
Ad: Rudolf Pado
2.8.2007 15:07 | Matej

„Cize ide o trochu zlozitejsi problem, nez vami zjedbodusovane polemiky o 38 cm a pod.“ Naozaj vas ubezpecujem, ze som nepovazoval moje dve vety v danom komentari za komplexnu analyzu problemu.
Ja sa touto problematikou hlbsie nezaoberam, takze ani nemam ambiciu polemizovat o tom o kolko cm sa zvysi hladina oceanov. Chcel som povedat len to, ze nie je pravdive tvrdenie (minimalne vo veci zvysovania hladiny oceanov), ze „každá nová prognóza IPPC přináší chmurnější obrázek, než byl v té předchozí“. A napriek tomu, ze sa neviem k tomu dostatocne kompetentne vyjadrit, spravy ktore menia prognozy uplne zasadnym sposobom na mna neposobia prilis doveryhodne, minimalne by som ocakaval viac pokory pri interpretacii odhadov a uznanie, ze taketo odhady su naozaj len odhadmi.
Ad: oprava
2.8.2007 14:44 | Rudolf Pado

5. riadok zdola: 10 % nie 10 mil. rokov
Ad: Matej
2.8.2007 14:37 | Rudolf Pado

Vsetky numericke GCM ( globalne cirkulacne modely) maju istu odchylku, ktora je dana aj tym, ze sa do systemu dostava stale viac vstupov (napr. charakter prudenia v atmosfere, nove poznatky o optickych vlastnostiach oblakov ..., oceany a prudenia v nich - napr. fungovanie termohalineho oceanskeho prudenia, zvrtvenie oceanov a prenost tepla do hlbok, obsah co2 v oceanoch z hladiska saturacie uhlicitanov ... , kryosfera, litosfera z hladiska pody - napr. bakterialny rozklad uhlika v pode, spatne vazby - pozitivne (napr. albedo ladu, zelene, opticke vlastnosti a vyska oblakov, ...) a negativne (napr. aerosoly, kondenzacne drahy lietadiel ...) , zmeny vo vyvoji emisii, povrch - topografia planety ... ). Napriek tomu, ze tieto modely sa za 30 rokov neskutone zdokonalili, tak napr . co sa tyka vyvoja teploty sa interval nepodarilo zuzit.

V pripade roztopenia vsetkeho ladu (Antarktida, Gronska, maly vplyv Arktidy - tu totiz 9/10 ladu uz zabera objem tym, ze je vnoreneho v oceane a tak prirastok na hladinu by nebol velky, ladovce na pevninach, lad v permafroste ) by slo o zvysenie hladiny o 67 metrov. Velku rolu samozrejme hraje tepelna roztaznost vody. Pre ilustraciu prispevok Gronsko by cinil cca 6 metrov a Zapadoarktickeho selfoveho ladovca tiez 6 metrov (tu sa v roku 2002 odlomila kryha o velkosti 240 x 50 km - Larson B rozpadla sa na ladovu triest za 35 dni).

Aj keby islo len o 38 cm neznamena to, ze 38 cm a dost .. tento proces bude pokracovat. Je potrebne si uvedomit, ze napr. oceany reaguju na CO2 so znacnym opozdenim. Pohlcovanie tepla v povrchovej vrstve trva cca 30 rokov, tzn. ze oceany momentalne reaguju na nieco, co sa odohravalo v 70.tych rokoch a cez 1 000 rokov trva prenos tepla do hlbsich casti oceanov.

Gronsky a Antarkticky ladovec sa moze topit stovky rokov (potom tu uz nechceme zit?), ale mam obavy, ze skor nez dojde k jeho roztopeniu dojde vplyvom prilevu sladkej vody k zastaveniu termohalinnej cirkulacie Golfskeho prudu a k podobnym udalostiam ku akym doslo napr. pred 12 700 rokmi. Vtedy obrovske jazero sladkej vody nazhromazdene z topenia sa americkeho kontinetalneho ladovca pretrhlo ladovcovu hradzu, presmerovalo vody z povodia Missisipy do oblasti rieky Sv. Vavrinec, zastavilo termohalinnu cirkulaciu a vyvolalo prudky nastup doby ladovej.

Teplota oceanov je taktiez vyznamna z hladiska stability lozisk hydratovaneho metanu v oceanoch (nachadzaju sa v hlbokych vrstvach oceanov, optimum okolo 400 m a teplota 1 - 4C, ide o metan uvazneny v lade v akychsi trukturalnych klietkach, ktory tu existuje vdaka nizkym teplotam a vysokemu tlaku vody). Zasoby tychto "zlucenin" su odhahovane na 10 000 az 42 bilionov m3 (pre informaciu zasoby zemneho plynu su odhadovane na 170 bilionov m3). V pripade strukturalnej destabilizacii tychto lozisk by doslo k masivnemu uvolneniu metanu (21 - nasobne ucinnejsi sklenikovy plyn nez CO2)a prudkej zmene priemernej tepoty. Je velky predpoklad, ze metan moze v atmosfere prudko reagovat za vzniku vody a CO2, cim spotrebuje atmosfericky kyslik.
Pred 270 milionmi rokov bol obsah kyslika v atmosfere 21 %, 30 mil. rokov na to uz iba 10 mil. rokov, co podla tejto teorie vyvolalo prudke vymieranie druhov na rozmedzi permu a triasu. Proces destabilizacie hydratovaneho metanu vtedy pravdepodobne vyvolala vulkanicka cinnost.

Cize ide o trochu zlozitejsi problem, nez vami zjedbodusovane polemiky o 38 cm a pod. Vo vede by mala platit zasada predbeznej opatrnosti.
Ad: Popírání klimatických změn je zločinem proti lidskosti
2.8.2007 14:01 | Matej

„Proto lze také sledovat, že každá nová prognóza IPPC (jsou publikovány vždy po několika letech) přináší chmurnější obrázek, než byl v té předchozí“

neviem ako ine veci,ale napriklad v kazdej novej sprave je prognoza zvysenia hladiny oceanov optimistickejsia.posledne cislo je tusim 38 cm, cim dalej do minulosti, tym boli odhady pesimistickejsie (AL Gore nieco trepal o siedmich metroch)


„Přitom je záchrana klimatu zvladatelná s již dnes ověřenými a komerčně dostupnými technologiemi: klíčem je snížení spotřeby a přechod na obnovitelné zdroje energie. To jsou navíc opatření, které si mohou dovolit bez vedlejších rizik i chudé státy.“

Uz si premietam ako sa obyvatelia chudobnych krajin s radostou pustaju do znizovania spotreby, hlavne ked im bude vysvetlene, ze si to „mohou dovolit bez vedlejších rizik“.
Častější výskyt leukémie u dětí v okolí jaderných zařízení.
2.8.2007 11:51 | barbusak

http://suta.blog.respekt.cz/c/7778/

» Vaše reakcie (65)
» Verzia pre tlač
» Poslať e-mailom
» Pridať na Facebook
» Pridať na vybrali.sme


Čítajte tiež:
Masívna produkcia biopalív stráca podporu

Súvisiace témy
Ekonomika, Politika, Štátna správa, Veda a výskum, Odpady a znečistenie



[36736]




REKLAMA



CHANGENET.SK | občiansky denník, © 1996 - 2014, ChangeNet, ISSN 1336-2534
kontakt | reklama | info | služby | RSS